Přijatelná budoucnost naší země? Proč ne.

Můžeme se ctí obstát na prahu velkých změn, se kterými se dnešní svět, a hlavně Evropa, potýká? Tento článek slouží částečně také jako reakce na článek kolegy blogera Polického: "Uzavřeme před migranty hranice ČR. A co bude pak?"

Článek pana Polického lze najít zde: http://radekpolicky.blog.idnes.cz/c/475026/uzavreme-pred-migranty-hranice-cr-a-co-bude-pak.html

Proč “hermeticky” uzavírat hranice?

Článek kolegy Polického v podstatě říká, že (neprostupné) uzavření našich hranic by nás zničilo ekonomicky, politicky i lidsky. Jako hlavní argumenty uvádí obrovskou finanční nákladnost a vyčlenění z EU. Dále popisuje důsledky z toho plynoucí, např. obnovení cla.

Logická otázka zní: Proč bychom vlastně měli chtít “hermeticky” uzavírat hranice? Rozumný přístup podle mne tkví v tom, vytvořit libovolnou, efektivní kombinaci dílčích řešení. Např. maximální omezení zneužitelnosti různých sociálních vymožeností s rozumnou kontrolou hraničního pásma – za použití moderní techniky (jejíž cena bude stejně postupně klesat, jako u každé techniky). Nebo alespoň najít takové řešení, které v praxi škodí co nejméně. Že takové řešení nemusí v praxi existovat? Ano, mohou nastat takové (mezní) situace, např. válka – ale potom jde ekonomické hledisko stranou, hlavní je přežít. Nicméně, v naprosté většině případů podle mne lze přijatelné řešení najít. Kde je vůle, nějaká cesta se vždy najde.

Vyčlenění z EU?

Pan Polický uvádí:

“Náš současný životní standard je dán především naším zapojením do EU. Díky struktuře naší ekonomiky jsme na EU bezprostředně závislí. Pokud se sami z EU vyčleníme, zničíme tak sami svůj způsob života mnohem rychleji a razantněji než dokáží kteříkoliv migranti.”

Souhlasím pouze s tím, že podle statistik nejvíce obchodujeme se státy EU 28, hlavně s Německem. Nakolik je dán náš životní standard zapojením do EU si ani netroufám odhadnout. Ale pan Polický žádný pádný argument ani indicii ke svému tvrzení také nedává. Co se ovšem rychlosti změn ve společnosti týče, myslím, že by nebylo od věci přečíst si např. něco o tom, jaký je aktuální vývoj Švédsku – podle ekonoma Pavla Kohouta:

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Elitni-ekonom-k-migraci-O-tomto-se-ve-Svedsku-nesmi-mluvit-mam-cisla-Musime-rict-Ne-nedostanete-tady-nic-Je-to-tu-jak-v-50-letech-tresty-za-nespravne-nazory-397384

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Ze-jsme-zaprdeni-Cechackove-a-rasiste-kdyz-nechceme-uprchliky-Ekonom-Kohout-nesouhlasi-Dava-na-stul-fakta-ze-svych-cest-a-varuje-jak-zle-to-dopadne-381077

nebo zde:

http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/302726-stockholmem-dal-zmitaji-nepokoje-auta-horela-uz-i-v-malmo.html

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/1149526-ve-svedskem-malmo-neni-bezpecno

Pokud pan Polický mluví o nějakém porovnání v rychlosti zničení našeho dosavadního způsobu života, měl by poskytnout alespoň nějaké relevantní důkazy nebo indicie. Ale upřímně řečeno: JAKÝ má vlastně smysl to porovnávat? Logicky mi přijde se ptát: JAK zabránit tomu zničení, je-li to možné? JAK zajistit dlouhodobou občanskou, hospodářskou, technologickou prosperitu? Lze to zajistit POUZE naším členstvím v EU? A za jakých podmínek? Neexistují také jiné, lepší alternativy?

Upřímně řečeno, vzhledem k událostem nejenom z posledního období začínám mít k orgánům EU silnou nedůvěru. Obligátním případem je imigrační krize. Přitom se bavíme „pouze“ o řádově stovkách tisíc imigrantů. Jak to dopadne, až bude těch imigrantů několik miliónu, si vůbec netroufám odhadnout. Vzhledem k tomuto se domnívám, že není vůbec nepravděpodobné, že nás jistá direktivní rozhodnutí orgánů EU (např. povinné kvóty) mohou do budoucna značně poškodit. Nabízí se tak otázka, zda a za jakých podmínek má smysl pro náš stát v EU vůbec zůstávat. V případě, že by z rozhodnutí EU pro nás plynula nějaká vážná hrozba (např. nestabilita, soc. nepokoje), byl bych pro uspořádání referenda. Že by to bylo pravděpodobně doprovázeno značnou mediální masáží, o tom není asi pochyb – i to je bohužel riziko, se kterým bychom měli počítat, a pokud možno, snažit se jej minimalizovat.         

Stručná vsuvka – dodržování smluv

Hlavně ve spojitosti s nynější imigrační krizí jsem se setkal s tvrzením, že jednou uzavřené smlouvy (s EU) se mají dodržovat. Za normálních okolností proti tomu nic nemám, ovšem co dělat, když jedna strana koná dost proto, aby druhá strana měla s dodržením smlouvy co největší problém, a navíc jí hrozí obrovské důsledky? Mějte mě třeba za bídáka, ale já bych, být v této situaci, uzavřenou smlouvu pravděpodobně porušil. 

Alternativa

Je zde možnost pokusit se reformovat a změnit aktuální kurz EU. Ale to je podle mne spíše otázka čisté teorie. Nevidím žádnou výraznou politickou osobnost, která by toho byla schopna. Někdo jako Winston Churchill – s jeho buldočí houževnatostí a neústupností. Co by asi tak řekl nynějším špičkám EU? Martinu Schulzovi nebo paní Merkelové.

Opuštění EU je sice řešení krajní, bohužel ne úplně vyloučené. Kdyby k tomu ale přeci jen došlo, já osobně bych viděl jako perspektivní užší spolupráci na platformě států V4. Jestli a jaký by to mělo vliv na naší současnou životní úroveň, si netroufám říct. Je samozřejmé, že by bylo nutno vzít do úvahy další možný vývoj vztahů se státy EU.  Pokud by byl současný obchodní styk výhodný pro obě strany, proč v něm nepokračovat – s nutnými změnami náležitostí formálního charakteru (smluv). Možná by se za nějaký čas EU prostě celkově rozpadla.

V4 je, v porovnání s EU, poměrně homogenní útvar – především z hlediska životní úrovně obyvatel a obyvatel samotných. Jsou to sousedící státy a každý tak nějak ví, co zhruba od toho druhého očekávat. Myslím, že nikdo nemá tendenci tím druhým pohrdat (to je rozdíl oproti západní Evropě, kde lze čas od času tyto tendence vůči lidem z východní Evropy zaznamenat). Právě tato homogenita společně s poměrně velkým počtem obyvatel (64 miliónů) by mohla být, alespoň po nějaký čas, výhodou.   

Pan Polický píše:

„My nejsme Norsko s nerostným bohatstvím ani Švýcarsko s jeho bankami a vysokým podílem bohatých investorů.“

Podle mne není přeci životně důležité mít výhody Norska či Švýcarska. Co bychom ale mohli nabídnout my? Myslím, že rozumná cesta je pokusit se vytvořit maximálně výhodné podmínky pro slušné a schopné lidi (tzv. lidi tažné, jak jim říká David Gruber). Ne, opravdu nemám nic proti tomu nechat se léčit nigérijským doktorem, spolupracovat se syrským vývojářem nebo nechat si připravit jídlo od tureckého kuchaře, budou-li slušní a schopní.

Vytvoření takovýchto podmínek zahrnuje mj.:

• zjednodušení a zpřehlednění zákonů, včetně podpory podnikání
• efektivní vymahatelnost práva
• výkonný vzdělávací systém
• silný důraz na vědu a inovace
• spravedlivý sociální systém, s minimalizací jeho zneužívání
• zvládnutá imigrační politika: výběrová imigrace, nikoliv plošná

Legrační, co? Když tento seznam porovnáte s nynější realitou v ČR, tak je jasné, že jsme ještě hodně daleko od cíle. Samozřejmě, byla by to spousta práce na delší čas. S nejistým výsledkem. Je klidně možné, že by se to ani nikdy nepovedlo. Zase na druhou stranu, když vidím současnou politiku EU, tak rozhodně nemám obavu o to, že jejím pokračováním bychom byli v tomto směru nějak extra znevýhodněni. Za nějaký čas dokonce mohou u nás klepat na dveře tisíce imigrantů, tentokrát ovšem ze zemí EU. Je to logické: kdo by chtěl žít v blízkosti oblastí nestability, s neustále se zvyšujícími daněmi, snižujícím se sociálním a bezpečnostním standardem, a měnícím se hodnotovým systémem (vůbec není jisté, zda by člověk mohl legálně být třeba ateistou). Ne, pane Polický, pokud bude EU pokračovat v nastolených trendech, pak opravdu nemám velkou obavu o to, že by se konal nějaký masovější exodus vzdělanějších vrstev obyvatelstva směřujících do EU.

Vytvoření solidní, konkurenceschopné alternativy by pravděpodobně vyžadovalo značné, až enormní úsilí, a to asi u většiny z nás. Ano, je možné, že bychom mohli leckdy doslova padat na hubu. Ano, je možné, že bychom ze sebe museli vydat naprosté maximum (jako kapitán Bligh a jeho posádka). Ano, je možné, že by ani to nemuselo nakonec stačit. Co je ale nakonec lepší: sice prohrát, ale mít čisté svědomí – udělal jsem maximum, co jsem mohl, anebo se nikdy o nic ani nepokusit, i když jisté šance jsou, byť možná ne velké? Jak např. potom čelit všetečným otázkám svých potomků, když by na to v budoucnu někdy přišla řeč: No, víš, milý synu (nebo dcero), dříve existovala jistá možnost, ale bylo to moc riskantní, tak jsme do toho nešli ... a proto teď také musíme žít podle hodnot a pravidel někoho jiného.

Děkuji za pozornost a přeji hezký den!