Recenze knihy „Bude hůř, ale vám bude líp“ od Davida Grubera

Asi se všichni shodneme na tom, že dnešní doba nevyžaduje po člověku zrovna málo. Častokrát už ani nejde o to, aby člověk „pouze“ uspěl, ale především o to, aby vůbec přežil.

JAK nejenom přežít, ale i uspět, navíc VELMI efektivní cestou? Na toto se pokusí odpovědět další z mnoha knih od předního českého novátora, inovátora a autora mnoha knih z oblasti technik duševní práce, Davida Grubera.

Více o autorovi, který mimochodem dnes slaví své šedesátiny, lze najít např. zde:

http://echo24.cz/a/iBkVt/neumite-anglicky-vratte-dve-tretiny-platu-rika-propagator-rychlocteni (pouze tři dny mladá novinka)

http://www.gruber.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=66&Itemid=112

https://www.youtube.com/watch?v=gyj5VwXSJ8M

https://www.youtube.com/watch?v=NUAo8tPsvog

Kniha se dá logicky rozdělit, a to zhruba v půlce svého obsahu, na dvě části. V první zhruba polovině autor definuje čtyři principy charakterizující mezilidskou komunikaci dnešní doby a první tři z nich rozvádí. Druhá zhruba polovina knihy je převážně věnována stěžejnímu, čtvrtému principu.

První část:  Čtyři klíčové komunikační faktory dnešní doby

Autor začíná konstatováním, že doba se změnila, což je třeba také reflektovat v oblasti filozofie mezilidské komunikace. Obecné principy ovšem zůstávají platné nadále: jste ve svém životě a společnosti tím, co si vydobudete komunikováním. Před komunikačními situacemi nelze utéct; autor doslova píše: „Nelze nekomunikovat“.

Dále autor popisuje současný stav společnosti s ohledem na výše zmiňované komunikační faktory. Podle autora bude důležitost komunikačních dovedností nejenom vzrůstat, ale později se stane de fakto i sebeobrannou nutností k přežití. Autor klade důraz na to, aby čtenář převzal iniciativu ve vzdělávání se v klíčových komunikačních dovednostech do vlastních rukou. Nejenom proto, že různých parazitů máme již nyní na našich peněženkách dost a dost, ale také proto, že s pokrokem v moderních technologiích roste též pokrok v rychlosti a efektivitě podvodů, podraznictví a zločinu vůbec. Na klasické učení se klíčovým dovednostem přitom bohužel není v dnešní uspěchané době, plné různých rušivých podnětů, čas. Je třeba přijít s metodou, která bude mnohem efektivnější než „klasika“. Metodou, která by naučila „všechno najednou“ a přitom byla snadno zvládnutelná.

V další z kapitol první části autor podrobněji rozvádí proces vyhraňování se u lidí a jeho vliv na komunikační dovednosti. Podává vysvětlení, proč a jakým způsobem se lidé obvykle vyhraňují.  Zmiňuje vlivy genetiky: “...V genech si každý sebou neseme něco, co prostě z naší mentality nevyrveme... “ a prostředí. Dost pozornosti je věnováno rodinnému prostředí. Autor mj. vysvětluje postoj potomků k typovému jednání svých rodičů a co z toho plyne. Proč jsou si občas povahově podobní lidé ob jednu generaci – dědeček a jeho vnuk?

Autor nakonec dospívá k jistému obecně-optimálnímu řešení, jak komunikovat, abychom byli „...častěji nahoře než dole...“. Ke slovu se dostane i dobře známý psychovzorec profesionální koncentrace.    

Hlavní náplní další kapitoly z první části knihy je de fakto popis dnešního neblahého stavu věcí na poli vzdělávání v oblasti komunikace a rozvoje osobnosti. Průměrných a horších produktů na tomto poli je dle autora příliš, jejich nekvalita je často kompenzována vycizelovanou, naleštěnou povrchností. Komu spadla po roce 1989 do rukou personalistika moderní firmy nebo instituce, a co se od těchto lidí naučili ti „mladí a dynamičtí“? Dočteme se např. i něco o psychologii a uvažování „šmejdů“ na tomto poli – například, jak a čím odůvodňují své jednání. Autor rovněž popisuje, jak by dle něj měl v obecné rovině vypadat výběr školení a školitele.

A co si z této poněkud trpké kapitoly máme odnést? Především to, abychom se o své komunikační vzdělání a rozvoj osobnosti postarali sami.

Následující kapitola je kraťoučká a je v podstatě takovým pesimistickým (nebo realistickým?) rozborem dnešní situace s tím, že do budoucna bude ještě hůře. Dle autora je proto nutné vybudovat si jakýsi ochranný (komunikační) štít proti protivenstvím dnešního světa. Autor své postřehy trefně a vtipně glosuje, např. „...S wikipedií je každý blbec kdekoliv kdykoliv univerzitním profesorem všeho...“. 

Druhá část:  Jak se vzdělávat řádově rychleji a efektivněji

Druhá část knihy je de fakto velmi dobře zpracovaným a mentálně snadno uchopitelným průletem technik duševní práce autora.

Autor zde formou příběhu dokumentuje snadnost a efektivitu použití psychovzorců v praxi. Na planetu Zemi přiletí mimozemský kosmonaut Burger z vyspělejší civilizace. Ten potom formou dialogu s pozemšťanem Zdeňkem názorně předvádí relativní zastaralost (nikoliv nepoužitelnost) dnešních klasických soft skills v porovnání s použitím psychovzorců. Tématika toho, co probírají, je velmi široká. Prakticky od komunikačních dovedností, přes dovednosti prezentační až k time managementu a efektivnímu čtení a studiu.

Osobně za velký přínos knihy považuji demonstraci použitelnosti psychovzorců na konkrétních příkladech. Zpočátku skeptický Zdeněk podrobí Burgera zkouškou ohněm: ze své rozsáhlé odborné knihovny vždy vytáhne nějaký skvost (nejlépe od autora s anglickým jménem), přečte Burgerovi počáteční úryvek nějaké rady, zásady, doporučení, a vyzve Burgera, aby mu na základě svých psychovzorců sám odvodil, bez znalosti té které knihy, jak to bude v té knize dále pokračovat. Nechte se překvapit, jak to dopadlo.

Autor si bere na mušku i Murphyho zákony (např. ten o padajícím namazaném krajíci chleba), které potom rozšiřuje o antizákony a mezozákony. Dále zaměřuje svou pozornost také na kartářky, horoskopy, úsloví, citáty a nabízí možné vysvětlení jejich fungování, resp. proč si lidé myslí, že skutečně fungují.

Moje poznámky a připomínky

Jak to vlastně s tím vyhraňováním člověka je?

Nemyslím si, že by se člověk v průběhu svého života obecně vyhraňoval nějakým jedním predikovatelným směrem, např. poddajnost vs. agresivita, hloubání vs. házení myšlenek za hlavu atd. Souhlasím s autorem v tom, že na mladého nevyhraněného člověka působí jeho zkušenosti s tím, jak reagoval na různé životní situace. Pokud dopadla daná situace dle mínění tohoto člověka uspokojivě, daná reakce se na podobnou příští situaci posílí a tak se člověk postupně vyhraňuje. Autor ovšem opomíjí opačný případ – tedy, když daná situace uspokojivě nedopadne, resp. dopadne úplně blbě. Z logiky věci si potom člověk rozmyslí (pokud je toho tedy schopen), zda bude příště reagovat v obdobné situaci stejně – zda by neměl reagovat jinak. Pokud jeho jiná reakce přinese (větší) úspěch, člověk se bude vyhraňovat zase jiným směrem. To, jaký směr vyhraňování nakonec převládne, závisí dle mého soudu na úspěšnostech jeho různých typů reakcí v situacích, které člověka během jeho života potkávají. V různém prostředí může vést k úspěchu různý typ reakce.

Nevidím nějaký zásadní důvod, proč by se člověk neměl v průběhu svého života „nepřevyhranit“ (teď mluvím ze svých vlastních zkušeností) nebo „znevyhranit“, pokud tedy již nepřekročil věk, ve kterém je obtížné se nějak zásadněji povahově měnit vůbec, i pod velkým tlakem prostředí.

Problém při aplikaci univerzální komunikačního všetypu do praxe

Plně souhlasím s autorem v tom, že obecně by komunikační situace vyhrával jakýsi univerzální komunikační všetyp, který by prostě jednal v různých situacích dle nejlepšího přístupu příslušného k té které situaci – v závislosti na svých cílech. Problém v aplikaci tohoto přístupu vidím ve vrozeném emočním chování člověka, které je obecně nadřazeno chladnému logickému uvažování. Můžete mít sice skvělou, promyšlenou strategii, ale co je to všechno platné, když vás protistrana takříkajíc vyhodí z konceptu, např. sprostými urážkami, a vy již nebudete jednat chladně logicky podle vaší skvělé strategie, ale ryze emocionálně? Na druhou stranu, většina sporů asi nemívá v praxi tak drsný, až brutální průběh, takže komunikační všetyp má slušnou šanci reálně se prosadit. Autor navíc před nedávnem vydal novou knihu – „Jak nebýt úplným blbcem“, kde popisuje, jak se bránit proti verbální agresi všeho druhu. Stručnou recenzi lze najít např. zde.

Poznámka:

Například já osobně to občas dělám tak, že si celou (komunikační) situaci představím jako hru a jednotlivé účastníky jako (proti)hráče. Já jednám ve svém zájmu, protihráč zase ve svém. To mi umožňuje nebrat si určité věci osobně a soustředit se výhradně na cíl – prostě vyhrát. Nenávist (nebo nějaká osobní antipatie) celou věc dost komplikuje, tak proč bych se tím měl zdržovat? Když hrajete s kolegou např. šachy, také jej, coby svého protihráče, během hry nenávidíte, nebo se soustředíte na hru samotnou? Co vede k lepším výsledkům?

Krása věci spočívá v tom, že i tato strategie se dá z psychovzorců odvodit, především z psychovzorce opozice podvědomí. Kdo má zájem, nechť si to vyzkouší.

Skvělé příklady aplikace psychovzorců v praxi

Toto se mi obzvláště líbilo. Otestoval jsem si to také sám na sobě: prostě jsem vždy nejprve přikryl část textu s Burgerovou odpovědí na Zdeňkův dotaz (jak bude ta která poučka od slovutného autora pokračovat dál) a zkusil odpovědět místo Burgera. Výsledky mých vlastních odpovědí se s těmi od Burgera až nečekaně přesně shodovaly! V zájmu objektivity podotýkám, že ani já jsem nikdy nečetl a neznal ta díla, odkud Zdeněk vybíral.

Ale stejně si rýpnu. Autor naznačuje, že si v podstatě stačí něco přečíst o psychovzorcích a máte to prakticky „na háku“. Zase až tak extrémně jednoduché to není. Podle mne je pro efektivní aplikaci třeba naučit se v psychovzorcích také myslet (a posléze i jednat). Projít konkrétní příklady použití. Jak dlouho to zabere? Na základě mých dosavadních zkušeností si myslím, že těch „projitých“ příkladů budou stačit maximálně desítky.

Konečný verdikt

Knihu považuji za bezpochyby zdařilé dílo. Za hodnotnou považuji především její 2. polovinu, která snadno srozumitelnou, čtivou formou a na konkrétních příkladech ukazuje široké možnosti uplatnění psychovzorců v praxi. V porovnání s běžným, převládajícím přístupem. Kniha by mohla být zajímavá de fakto pro všechny lidi, kteří se nebojí přemýšlet nad efektivitou nejenom soft-skills. Mohla by být zajímavá i pro autorovy odpůrce a skeptiky. Oproti tomu, znalci psychovzorců nějaké zásadně nové informace v knize nenajdou, pouze určité shrnutí a připomenutí – ale ani to není málo.

Pozor: Pokud vás zajímají psychovzorce, tak jejich komplexní popis v této knize nenajdete. Ten je asi nejlépe uveden v Gruberově Zlaté knize komunikace.   

Knihu „Bude hůř, ale vám bude líp“ vydalo nakladatelství BizBooks v Brně roku 2012 ve společnosti Albatros Media a.s.

Já jsem se k ní dostal teprve nedávno. Možná i proto, že trochu zapadala v záplavě literatury rozvoje osobnosti. Což je škoda, protože si tato bezesporu velmi zajímavá kniha rozhodně zasluhuje pozornost.

Odkazy:

http://www.gruber.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=317&Itemid=87

http://gruber.inshop.cz/inshop/scripts/detail.asp?ItemID=148&Level=5