Vysoké IQ aneb Co nám ještě chybí ke štěstí

Kolegyně blogerka „stošedesátka“ Eva Potočková uveřejnila nedávno článek, v němž trefně popsala některé aspekty tohoto fenoménu v praxi. Pod článkem se nahromadilo mnoho komentářů, jak se ostatně také dalo očekávat ...

I feel good

Milujete duševní činnost. Velmi rychle a snadno se učíte nové věci. Máte výbornou paměť a schopnost rychle chápat v širších souvislostech. Nečiní vám obtíže komplexně uchopit i komplikovanější problém a podívat se na něj z více úhlů zároveň. Vše máte jako na stříbrném podnose, a tak snadno a rychle vyvozujete často i originální řešení s analýzou jejich výhod a nevýhod. Jakoby řešení přirozeně vyplouvalo přímo z problému, ze samotné jeho podstaty. Pokud se potkáte s opravdu zajímavým problémem, jste jím doslova posedlí. Schopni strávit jeho řešením nepřetržitou řadu hodin v kuse. Často nepřestanete, dokud ten zatracenej problém prostě nevyřešíte. Občas míváte sklony mluvit rychle a nesrozumitelně – myšlenky se vám z hlavy sypou tak rychle, že je jazyk prostě nestíhá vyjádřit (oproti tomu jiní lidé rychleji mluví než myslí). Rutinu příliš nemusíte – připadá vám fádní, nezajímavá - nic pro vás. 

Ostatní lidé vás příliš nechápou. Moc nerozumí vašim postojům, motivacím, dívají se na vás jako na zvláštního člověka. Vám naopak většina lidí připadá pomalá, jejich myšlení ploché, bez invence. Nechápete, s jakými trivialitami se občas i dost dlouho moří.

Pokud se v tomto popisu poznáváte, pak vám gratuluji. Je velmi pravděpodobné, že patříte k těm pár procentům populace, která byla obdařena vysokým IQ. Je však pouze na vás, jak s ním naložíte.   

Skvělý článek popisující vlastnosti nadaných lidí lze najít také zde.

Plně souhlasím s autorkou-stošedesátkou v tom, že někteří lidé se cítí být výší IQ jiných ohroženi. To, co vám ale téměř nikdo neodpustí je situace, kdy s evidentně menším úsilím předčíte starého mazáka od fochu, a to nejlépe před ostatními (spolumazáky). Přitom vůbec nezáleží na tom, zda je to váš příbuzný (včetně člena rodiny), kamarád, známý nebo někdo, koho vidíte poprvé v životě. Je to přirozené - nikdo nechce být takříkajíc za blbce (i když čas od času to může mít i nějakou tu výhodu). Lidé mají opravdu NEUVĚŘITELNOU tendenci porovnávat sami sebe s ostatními a na základě tohoto porovnání potom odvozovat svou celkovou cenu. Leckdy mívá toto porovnání určitou relevanci – např., když do práce nastoupí nový kolega a šéf začne uvažovat o tom, že vás vymění za výkonnější model. Ale často lze jen žasnout nad tím, z jakých blbostí mívají někteří lidé deprese – např., když prohrají fotbalový zápas, kde hlavním cílem bylo „prostě si zahrát“.  

Autorka zmiňuje, že v dnešní době je i pro velmi nadaného člověka málo pravděpodobné, že by v průběhu své profesionální vědecké kariéry přišel s něčím, co by mělo nějaký znatelnější vliv na naše životy. Na tom něco pravdy bude. Pokrok v oblasti vědy a techniky je dnes již totiž z velké části založen na týmové spolupráci, v rámci níž je obvykle potřeba také vykonat velké množství práce spíše rutinního charakteru. Těžko si představit, že by to všechno zvládl jediný člověk.

Nicméně, i přesto všechno si myslím, že nadaní jedinci mají určitou šanci dosáhnout individuálního úspěchu - v zónách na rozhraních jednotlivých (většinou již dobře zaběhnutých) oborů. Kde logicky očekávám, že se spíše prosadí ti multitalentovaní narozdíl od těch s užším profilem nadání.

 

Logika a emoce se vzájemně nevylučují

Leckdy od těch talentovaných slýcháme věty ve smyslu: „Jsem dobrej na logiku, v emocích se moc nevyznám“. Jenže i emoční stránka člověka má svou logiku, kterou se řídí naše každodenní životy. Tuto logiku geniálně podchytil a ve formě tzv. psychovzorců prezentoval David Gruber (nedávno oslavil své 60. narozeniny). Letmý souhrn jeho života můžete najít např. v mém předchozím článku zde. Psychovzorce jsou de facto jednoduché matematické popisy lidského jednání určené pro snadné použití v praxi. Jejich zvládnutí opravdu nevyžaduje, aby se musel člověk po IQ-dálnici řítit stošedesátkou, mělo by stačit těch obligátních 100.

Nejenom talentovaní lidé, kteří „se v emocích moc nevyznají“, mají tudíž dobrou možnost s tím něco udělat a přispět tak k většímu vzájemnému porozumění. To je právě to, co (nejenom) naší společnosti chybí možná ze všeho nejvíce.

Inteligence vs. moudrost

Nejednou jsem se setkal také s tvrzením, že ti skutečně chytří se svým IQ, resp. schopnostmi nevytahují. Co je to vlastně ta chytrost? Je to synonymum k inteligenci? Možná, asi jak pro koho. Pokud slovo chytrost ve výše uvedeném tvrzení nahradíme slovem inteligence, potom s výsledným tvrzením, že ti skutečně inteligentní se svým IQ, resp. schopnostmi nevytahují, nesouhlasím. Osobně nevidím žádný principiální důvod, PROČ by se i velmi inteligentní lidé nemohli svými schopnostmi vytahovat. Co jim v tom zabraňuje? Stačí si vzpomenout např. na svého času nejlepšího šachistu světa, Bobbyho Fischera, jehož IQ bylo odhadováno snad na 180 nebo dokonce ještě víc (Bobby Fischer byl vůbec zvláštní člověk).

Souhlasím však s jiným tvrzením: „Skutečně moudří lidé se svým IQ, resp. schopnostmi nevytahují“, byť tato věta vypadá poněkud přitažena za vlasy, protože moudrost a inteligence jsou 2 odlišné věci, třebaže spolu souvisí: moudrost vyžaduje jistou míru inteligence (nevím jak vy, ale já jsem na moudrého blbce nikdy v životě nenatrefil).

Budoucnost „lidského“ IQ

S pokrokem v oblasti umělé inteligence pomalu přichází na pořad dne otázka vzájemného vztahu umělých systémů s lidmi – pokud nás ovšem dříve neskolí jiné globální problémy (např. války, epidemie, ...). Nezřídka kdy se mluví o horizontu několika desítek let, kdy by umělá inteligence měla dosáhnout úrovně té lidské (a následně ji překonat). Umělá inteligence, schopná dosáhnout úrovně té lidské, by dle mého názoru mohla být také principiálně poslední, nutně čistě lidsky vyvinutou technologií. Prostě místo toho, aby člověk sám řešil problémy, z nichž celá řada je nad jeho možnosti (např. efektivní léčba některých závažných onemocnění), vytvoří nástroj, který tyto problémy (vy)řeší za něj (případně podá vysvětlení, že daný problém je vzhledem ke stanoveným podmínkám a kritériím neřešitelný – „Neřešte to, pane, to je případ ztracenej. Doufám jen, že z toho nejste vykolejenej“).  

Osobně si proto myslím, že praktické využití lidských mentálních schopností se bude postupně vytrácet. Rozdíl mezi schopnostmi umělé inteligence a schopnostmi nejlepších lidských zástupců bude časem větší než rozdíl mezi mentálními schopnostmi Einsteina a sousedovic Puňti (popř. Alíka). Leckdo může namítnout, že člověk je nenahraditelný z hlediska umělecké tvorby. Zatím určitě ano. Do vzdálenějšího budoucna si však, upřímně řečeno, tak jistý nejsem. Proč by umělý systém nemohl napsat skvělý román nebo namalovat nádherný obraz, když bude mít dostatečnou zpětnou vazbu ke zlepšování své tvorby?

Čím se bude vlastně člověk zabývat, když jeho schopnosti nebudou mít z praktického hlediska žádný význam, spíše by měly silně brzdný účinek? Pravděpodobně stále tím samým, co dělá nyní – maximalizací pocitu štěstí a osobní pohody. Jen prostředky budou nejspíše jiné. To však platí pouze v případě optimistické varianty soužití člověka s řádově inteligenčně vyspělejšími umělými systémy. Ale JAK zajistit, aby takový systém člověka respektoval, je-li to vůbec možné?

Inu, možná to s člověkem dopadne dobře, možná také ne. Leckdo namítne, že to přece v tomto ohledu záleží pouze na nás – lidstvu jako takovém. Ano a ne. Ano proto, že pokud má nějaká pořádná umělá inteligence vzniknout, nikdo jiný to za nás skutečně neudělá (nepočítám s možností zapojení civilizace mimozemského charakteru). Ne proto, že lidská touha po neustálém poznávání a zjednodušování si věcí je do nás natolik silně vtisknuta, že nevidím jediný relevantní důvod, proč by tomu mělo být v budoucnu jinak (tím ovšem vůbec netvrdím, že takový neexistuje).

Mějte se pěkně

P.S.: A s tím zvyšováním svého IQ to moc nepřehánějte, nechci zůstat jako jedinej blbec široko daleko :)