Fotbalisté v utkání s Chorvatskem předvedli, jak moc nám chybí osobnost typu Pavla Nedvěda

Tento článek jsem se rozhodl napsat poté, co jsem včera shlédl několik jiných článků, oslavujících tzv. „skvělý závěr“ českého reprezentačního mužstva.

Zápas s Chorvatskem jsem, kromě cca 20 minut počátku druhého poločasu, viděl celý. A nebyla to zrovna hezká podívaná. Nevadilo mi, že Chorvati naprostou většinu zápasu dominovali. Nevadila by mi ani menší technická vyspělost a sehranost našeho týmu. Ale, s prominutím, sere mě absence snahy a vůle po vítězství (snad s výjimkou posledních několika minut). Až to občas vypadalo, jako by ti kluci ani neměli chuť moc hrát … jako by si prostě přišli jenom trochu zatrénovat. Výsledné remíze proto výrazně pomohla snad jen souhra šťastných náhod ve prospěch českého celku. Svatej Šebestián měl zatraceně těžkou šichtu. Ufff!

Kam se, do prdele, poděla ta proklamovaná soudržnost, to pověstné české srdce?! Kde je ta bojovnost a nasazení, které předvedl český tým na EURO 1996? Kde je ta touha na sobě tvrdě do úmoru makat, doslova padat hubou do bláta, dát do zápasu absolutní maximum? Pilovat techniku pořád a pořád až do samýho zblbnutí? Přidávat si v tréninku, jako to pravidelně dělal Grande Paolo, svého času možná nejlepší fotbalista světa? Jako to pravidelně dělá Jaromír Jágr, který i ve svých 44 letech ještě patří mezi širší špičku NHL?

Osobnosti typu Pavla Nedvěda zřejmě došly, prostě nejsou. Proč dříve byly a proč nejsou dnes? Co se, kurva, změnilo? Je to snad tím, že dnes si mohou dovolit hrát na závodní úrovni fotbal pouze kluci (a holky) movitějších rodičů, a ostatní, kteří třeba mají talent a vůli Pavla Nedvěda, ale jaksi na to finančně a časově nemají, prostě ostrouhají a de facto nikoho nezajímají? Možná na tom něco bude. Jestli by stát měl podporovat sport, tak rozhodně tím, že dá solidní šanci těmto lidem. Nikdo mi nevymluví, že člověk, který pochází z nuznějších poměrů (nebo dokonce žije v nedostatku), a má reálnou touhu něco dokázat, bývá v dosažení svých cílů obvykle úspěšnější než ten, kdo žije v materiálním přebytku (nebo dokonce má, na co si vzpomene).

Je snad náhoda, že koncem a na přelomu 90. let minulého století patřil jak český fotbal, tak český hokej minimálně k evropské špičce, zatímco od té doby zažívá v podstatě setrvalý sestup? Je za tím i posun a změna hodnot v české společnosti? Pohrdání autoritami, neúctou a neochotou k poctivé, dlouhodobé práci a fair-play na jedné straně, a touze rychle získat peníze, slávu a osobní moc na úkor druhých, a oháněním se lidskými právy na straně druhé? Zaměření se na vnějškovitou image místo na píli a chuť být prospěšnějším a lepším (fotbalistou, sportovcem, člověkem, …) pro všechny?  Řekl bych, že ano.  Krize českého fotbalu je dle mého názoru především důsledkem krize hodnot české společnosti.

Český fotbal by měl projít těžkou, hlubokou sebereflexí. A fandové, noviny, sportovní deníky, trenéři, různí funkcionáři a všichni ti přemoudřelí žvanilové kolem by měli pro tohle udělat totální maximum! A ne si pokrytecky lhát do kapsy prohlášením o skvělém, výtečném, ba přímo fantastickém závěru našich hochů (ano, uznávám, někteří z nich hráli na tu bídu docela dobře, trenéra Vrby mi bylo upřímně líto).

Kdo ví, třeba se jednou dožijeme doby, kdy přijde nějaký další Grande Paolo nebo Grande Paolové se svou neuvěřitelnou zarputilostí pro hru, pracovitostí, ochotou padat na hubu i za stavu 0:5 a smyslem pro fair-play, bez frňáku kdesi u stropu. Třeba se jednou dožijeme doby, kdy bude český fotbal patřit opět k evropské a světové špičce se solidní šancí zvítězit na EURU či mistrovství světa. Třeba se jednou dožijeme doby, kdy český fotbalista (sportovec) bude zárukou jak hráčských, tak především lidských kvalit, a nikoliv občasným synonymem pro zchlastané, namachrované, nagelované individuum, které se chová, jako by mu patřil celej svět!

Sportu zdar a fotbalu zvláště!