Inteligentní vnímání světa z české dílny

Předem upozorňuju, že následující text není žádnou objektivní analýzou, ale čistě souhrnem mých vlastních pocitů z jednoho zajímavého dílka, které vyšlo teprve nedávno. Místy bude text silně politicky nekorektní, hrubý, sprostý,

... takže pokud vás to uráží a stydíte se za mě (což je móda těch dnešních přiblblých pseudointelektuálů), zkuste třeba Staré pověsti české nebo Záhadu hlavolamu. 

V následujícím textu jsem se primárně zaměřil na zajímavé střípky a jednotlivosti knižního kompletu vrcholného díla Davida Grubera: Inteligentní čtení v internetovém věku. Pokud prahnete po ucelené recenzi, zkuste to třeba zde nebo zde. Tento text recenzí NENÍ!

O čem to celé je?

Stručně řečeno, je to o tom, jak efektivně selektovat, nasávat a zpracovávat petabajty (co to asi je?) informací dnešního světa, především pak v textové podobě, ale i z multimediálních zdrojů nebo z osobních kontaktů s lidmi obecně. Jak být lepší, rychlejší a celkově výkonnější. Prostě jak si snadnou cestou vytunit čtecí závity a stát se tzv. školeným čtenářem. Plus všechna ta omáčka kolem - řada vysvětlení, odboček na související problematiku, krásných příkladků ze života, trefné scénky z notoricky známých filmů … Myslím, že Pohlreicha by tenhle mišmaš zaručeně nemoh urazit. :)

Hned pár stran po úvodu přidal David jeho názorovou poznámku o neblahém stavu našeho soudnictví. On David působí občas trochu zahořkle, když přijde řeč na toto téma, a já se mu vůbec nedivim. Po tom, co s ním za dob „Se SSSR na věčné časy a nikdy jinak“ tak neskutečně vy … běhli jedinci se špičkovým kádrovým profilem (z nichž některým dělalo problém sčítat 2 jednociferná čísla), objevil se v době „S EU na věčně časy a nikdy jinak“ jinej, mnohem sofistikovanější druh šmejda – tzv. vykradač nápadů, na kterého je celá ta naše slavná justice krátká. Suďte se, a možná po X letech něčeho dosáhnete. Ovšem také zcela jistě o dost času nenávratně a bez náhrady přijdete – toho času, který byste jinak mohli věnovat užitečné práci – pro ostatní). Davida upřímně obdivuju, že potom všem, co má za sebou (a že toho je fakt hodně), z toho ještě nezmagořel.

Krom justice poukazuje David také na všudypřítomnou a vzrůstající mediokracii. Školený čtenář se dle jeho slov stává z outsidera (bydlištěm a povoláním) tzv. insiderem – jako by měl politika nebo jiného člena establishmentu 24 hodin denně na kukátku s mikrofonem. Nepochybuji o tom, že školený čtenář může mít lepší schopnost číst mezi řádky, ale tohle je podle mne totální Star Trek. Ten nedávný sobotkovský veletoč snad nepředpovídal ani Eric Best.

Ale i bez schopnosti být 24 hodin denně insiderem mohou být výsledky školeného čtenáře impozantní. Sám David pomocí technik racionálního čtení mj. sestudoval na přelomu let 1988 a 1989 celé čtyři díly učebnice angličtiny pro jazykové školy včetně audiokazet a během 4 měsíců se z nuly dostal na úroveň, kam se většina standardně pilných ostatních lidí dostane až tak za 6 let. Při plném zaměstnání. David podotýká, že člověk je v kariéře tím a právě tím, jak čte. Asi na tom něco bude …

Když už jsme u těch čtenářských výkonů, tak je třeba říct, že jeho měření je už z logiky věci spojeno s určitými úskalími. Jak obtížný má být text, jak vůbec měřit chápavost, jaké existují druhy testů, jaké jsou jejich výhody a nevýhody apod. Jak, stručně řečeno, co nejvíce omezit subjektivní složku testu. Výsledek testu je uveden v počtu slov za minutu s procentem chápavosti.     

David nám předkládá tyto statistiky:

Průměrný laik … 100 – 200 slov za minutu

Sečtělý laik … 200 až 250 slov za minutu

Sebevědomý sečtělý laik („dávno to rychločtení přece zná – podle svého názoru - a používá jaksi mimochodem coby nedílnou součást své univerzální skvělosti“) … zpravidla nepřekračuje 300 slov za minutu.

Průměrný (poctivě pracující) absolvent zhruba pětadvacetihodinového kurzu … 400 až 500 slov za minutu při jedenapůlkrát lepší chápavosti a odlišení podstatného od nepodstatného. Na tuto úroveň se dostalo asi 85 procent z několika tisíců žáků.

Čtrnáct procent absolventů … 600 až 700 slov za minutu.

Jeden ze sta … nad 1000 slov za minutu 

Hranice lidských možností … asi kolem 1500 až 2000 slov za minutu při rozumné chápavosti (nad 50%).

Sami si můžete vyzkoušet váš čtenářský výkon například zde a nebo zde. Hodně štěstí.

V 1. dílu představuje David tzv. zbraně školeného čtenáře (což jsou v podstatě techniky pro výkonnější čtení); je jich přes 30. A velmi důvtipně vysvětluje, proč je nazval právě zbraněmi. Naráží přitom na lidi, kterým já osobně říkám pojmologičtí blbci. Co je to pojmologický blbec? To je člověk (nezřídka kdy formálně vysokoškolsky vzdělán – teď nemyslím přímo plzeňská rychlopráva), který tupě, a teď cituji Davida „ … bazíruje na pojmech, definicích a rajtování na drobných rozdílech mezi nimi.“ Pojmologický blbec je vstříc logicky konzistentnímu, alternativnímu pohledu na věc ve svých názorech indiferentní ba zatvrzelý („Je to tak, protože to tak prostě je!“).

Osobně mě zaujalo, jak David doslova rozsápal jeden z evergreenů českého školství – silnou vůli – a nabízí místo ní jiný mentální nástroj – psychovzorec profesionální koncentrace. Myslím, že pokud byste si měli z celé knihy vzít jednu jedinou pasáž, pak by to měla být právě ta o profesionální koncentraci.

David konstatuje:

„Skvělým cvičením koncentrace je snažit se dělat jakoukoliv činnost bez sebemenší újmy na kvalitě, avšak maximální rychlostí.“

Přesně tak! Občas není vůbec na škodu trochu probudit svého vnitřního egoistu se snahou podat co nejvyšší výkon (a při vhodné příležitosti se předvést před ostatníma). Proč se občas nechovat jako ješitnej malej Jarda, když to věci pomůže?

O pár stránek dál je dopodrobna rozebrán vztah čtenáře a autora. Existuje něco jako správná míra kritičnosti? Následující text je dle mého skromného názoru tak parádní a nadčasový, že jej musím citovat doslova:

„Pravidlo vyspělé komunikace tedy zní: „Čím kritičtější jsi k nějakému autorovu tvrzení v názorové rovině, tím pečlivě dbej na zachování úcty, respektu a zdvořilosti v rovině lidské. Odděl autorovo EGO od jeho jednotlivých názorů a stanovisek. Buď s ním rovnoprávný podle hesla „já pán – ty pán“. Co chceš, to z jeho textu přijmi za své, co chceš, to uzavři kompromisem mezi autorem a sebou samým; co chceš, to zcela odmítni.“

Do kamene tesat!

Bohužel, z osobní zkušenosti (i zde na blogu) musím poznamenat, že dost velká část lidí se chová spíše obráceně. A to přímo úměrně s jejich úrovní inherentní nabubřelosti (čti: vnitřní zakomplexovanosti).  Prostě čím větší kretén a menší péro, tím větší ego. A tím větší sprostota k autorovi v rovině lidské.

Co určitě ještě stojí za připomenutí, je metoda, jak nestudovat, ale nastudovat, tzv. NEANA.  Jedním z největších problémů, jak něco nastudovat, je zlomit svoji vlastní nechuť, jak překonat sám sebe. A vytrvat až do konce. Podrobnosti včetně názorného příkladu v knize samozřejmě také najdete, kdo by to byl řekl.  

A jak si stojí české rychločtení v porovnání se zahraničními (čti západními) školami? David názorně dokládá, že české rychločtení je jiná liga. Česká škola totiž používá mnohé, co ty zahraniční ještě neznají. Přesto se David na svých kurzech občas setkává s machýrky, kteří se z rychlíku setkali se zahraničními kurzy a ti automaticky předpokládají, že české přece nemůže být sofistikovanější než britské nebo americké. No a tihle machýrci po Davidovi dokonce někdy vyžadují, aby je učil přesně podle toho, co viděli na tom absolutně ve všem nejlepším Západě a nepoužíval českou inovaci. Chtějí donekonečna cukat s kartičkou na skupinách znaků, pak jsou milostivě ochotni poslouchat nanejvýš deset minut „špetku teorie“ – a budou se cítit úžasnými světovými rychločtenáři. No – kdyby byli podobní vejři na lékařské fakultě, tak by se asi chtěli osm hodin učit, jak se slušivě nosí doktorský bílý plášť a kolem krku stetoskop, pak místo šesti let probírat nanejvýš deset minut anatomii a fyziologii – a cítili by se hotovými „MUDry“ - lékaři na světové úrovni ...

Ne ne, mistrovské zvládnutí racionálního čtení a dalšího inteligentního vnímání svým rozsahem a sofistikovaností vyžaduje přeci jen o něco víc než do zblbnutí provádět kartičkovou cukaturu.

Myslím, že by bylo fajn, aby lidi konečně přestali kydat hnůj na vše české a uvědomili si, že i z toho vyspělého Západu sem občas chodí sračky (a tím zdaleka nemyslím výlevy některých „es“ EU). Nekriticky hájit něco jenom proto, že je to ze Západu (nebo z Východu nebo z Jihu nebo dokonce ze Severu), je dle mého skromného názoru znakem pokročilého rozkladu inteligenční složky člověka.

Moje osobní zkušenost s autorem: jaký je David v civilu?

S Davidem jsem se osobně setkal několikrát. Působí dojmem seriózního chlapíka, na první pohled trochu až moc formálně a vážně. Takovej gymnaziální prófa. Čeho si všimnete při vzájemném rozhovoru asi nejdřív, je jeho jakoby zrychlené myšlení, jako by byl vždy pár kroků napřed (při pohledu na jeho vysvědčení a index z VŠ se tomu ani nedivím). Později, když se trochu „očucháte“, zjistíte, že David není zase až tak studenej čumák, rád se s chutí zasměje a sem tam z něj padají i pěkně košilaté vtípky. :) Podle některých komentářů k jeho knihám (a hlavně k jejich předmluvám) mu řada lidí vyčítá, že si tak trochu tahá triko. Pokud se mne ptáte, jestli je ješitný, odpovídám jasně: ano, je! Asi jako každej normální chlap. A občas taky trochu víc rozkecávací …

Bytostně nesnáší reklamu. V jakékoliv formě a na cokoliv. Jeho krédo se dá shrnout slovy: „Dobrý výrobek nebo služba se propaguje sama svou kvalitou. Přece stačí, když někdo prokáže, že je vystudovaný MUDr. s bohatou praxí, a půjdete k němu se svou nemocí stokrát ochotněji než k uklízečce se základní školou, která si oblékla bílý plášť a v klamavé reklamě se chlubí, že ona je tím nejlepším lékařem.“

David se proto dle jeho vlastních slov snaží: „Na objektivních faktech dokázat, že jeho vzdělání, zkušenosti a praktické výsledky v soft skills se mají ku vzdělání a výsledkům dvojkařů a trojkařů obdobně propastně jako mezi tím vystudovaným lékařem a uklízečkou.“ No a někteří ti potrefení dvojkaři a trojkaři mu potom také nemohou přijít na jméno (ono je pro ně také jaksi i komerčně zajímavější Davidovo jméno vůbec neuvádět, ačkoliv z něj při vlastní tvorbě někteří z nich vycházeli).

Bohužel, posuzování výrobků a služeb podle rozumných objektivních kritérií místo podle opakované masivní a často klamavé reklamy je ideální stav a ne realita. Dnešní svět je doslova přesycen (pochybnou) reklamou na cokoliv, pole osobního rozvoje a soft skills nevyjímaje. Aby se v tom digitálním smogu neztratil, byl David donucen přeci jenom něco jako reklamu udělat – a to jsou právě ty jeho nešikovné předmluvy, které spousta lidí nemůže vydejchat, ačkoliv jeho výtvory, které jsem doposud četl, svou kvalitu mají.    

Další zajímavosti:

• napsal více než 100 knih, e-knih, audioknih a videoknih
• osobně nebo prostřednictvím svých vyškolených lidí vedl více než 1100 několikadenních kurzů
• mezi jeho žáky patří řada známých osobností, včetně např. Martina Romana, Martina Holcáta, nebo Ivana Rösslera

Mimochodem, polopatické Davidovo CV najdete třeba tady. Jo, je to můj článek. 

Mějte se fajn :)