Nedávno se v diskusi pod článkem kolegy blogera Jaroslava Kvapila rozproudila zajímavá debata, kde se mj. též horečně diskutovalo o vztahu lidí k EU a jeho možných důsledcích do budoucna. Občas také slýchávám pojem: evropanství.
Evropanství osobně chápu jako jakýsi pocit ztotožnění se s myšlenkou silně jednotné EU, de facto na úrovni nadnárodního celku. Jako jakýsi pocit hrdosti na tento celek, srovnatelný s pocitem hrdosti národní. Takovýto „superstát“, pokud by měl adekvátní a nezávislé vedení, a disponoval silnou armádou, by dle mého názoru měl šanci solidně konkurovat dnešním velmocem, včetně a hlavně USA. A to v dnešním multipolárním světě s rostoucí světovou konkurencí rozhodně není málo. Co tedy brání jeho vzniku?
Podle mne jsou zásadní tyto faktory:
1. Národní identita
Národní identita je významnou součástí identity lidské. Národy mají v Evropě dlouholetou tradici, jednotlivé národní státy si často významně konkurovaly, válčily mezi sebou. Těžko chtít tuto součást člověka prostě jen tak vyrvat a nahradit ji něčím jiným, i když dost možná principiálně evolučně nadějnějším. Je to totiž silně emocionální otázka spíše než otázka chladného rozumového kalkulu.
2. Chybějící obecné povědomí o dobrých důvodech, proč se do něčeho takového pouštět
3. Selhání vládnoucích evropských elit
Jak s oblibou říká Martin Putna: „Stydím se za … X“, tak já přímo neřeknu, že se stydím za současné evropské vedení, ale jejich činy u podstatné části obyvatel včetně mě hrdost na EU minimálně nevzbuzují. Nevím jak vy, ale osobně mám zásadní problém pracovat pod šéfem, jehož hodnotový žebříček není na adekvátní úrovni. Svého šéfa musím především uznávat jako člověka. A to rozhodně NENÍ člověk, který prosazuje politickou korektnost, nebo člověk, u kterého jsou pochybnosti o tom, v čím zájmu vlastně jedná (resp., kdo ho chodí venčit). Naopak, nad určitými profesně-schopnostními nedostatky, které však nejsou zásadní, a které lze v dostatečné míře redukovat, jsem schopen i zívnout. Nikdo učený z nebe nespadl, říká se (přinejmenším, aby nepostrádal ten starý dobrý selský rozum).
Důvodem, proč já osobně evropanství necítím (nebo jenom velmi minimálně), jsou především faktory 1 a 3. Na faktoru 3 bychom měli všichni bezodkladně a usilovně zapracovat, neboť se to již bytostně dotýká náš všech – bez ohledu na to, zda jsme euroskeptici nebo eurooptimisté (já osobně bych se označil za europragmatika).
Co s faktory 1 a 2?
Už nevím od koho jsem slyšel toto zajímavé přísloví: „Abys mohl pomáhat druhým, musíš nejprve pomoci sám sobě.“ Jak to souvisí se zdánlivým rozporem: národní identita vs. evropanství? Zkusme si odpovědět na následující otázky … Bude celkově lépe prosperovat celek složený ze slabších členů nebo celek složený z těch silnějších, za jinak podobných podmínek? Bude lépe prosperovat celek složený z (ekonomicky, politicky, technicky, vzdělanostně, …) slabších států nebo celek složený z těch (ekonomicky, politicky, technicky, vzdělanostně, …) silnějších, za jinak podobných podmínek? Co myslím těmi podobnými podmínkami? Například podobnou snahu se mezi sebou domluvit na realizaci konkrétních společných zájmů. Za přispění svobodné spolupráce svých členů. Co jiného vyvolává v lidech takovou tu opravdovou snahu po všeobecné prosperitě svého národa a státu než právě silná národní identita a vlastenectví? Než násilím udolat, ubít, potlačit a zničit národní identitu, která je v Evropě hodně silně zakořeněna a má velkou tradici, mě osobně připadá mnohem efektivnější, smysluplnější a lidštější využít její obrovskou sílu na realizaci společných záměrů, přesahujících možnosti jednotlivých členů – národních států. Jako například (politické) nezávislosti na jiných entitách (třeba jiných států a různých organizací, zřízených pro globální výstavbu pseudo-dobra všeho druhu). Když se aktivně, svobodně a bez donucení na něčem podílím, když do toho dám svou energii a víru ve smysluplnost, tak si výsledku své práce, dopadne-li to alespoň trochu dobře, budu přece vážit. A dostaví se též pocit hrdosti. Ten tolik potřebný pocit hrdosti na společně vybudovanou věc, který dnes v EU prakticky chybí. Evropanství se holt musí prožít, jenom chápat a porozumět zdaleka nestačí. A přitom může existovat pod jednou stříškou a v jedné hlavě společně se silnou národní identitou.
Ano, silná EU a silné národní státy, jakožto její členové, se dle mého názoru vzájemně vylučovat nemusí. Orgány EU by podle mě měly plnit funkci jakéhosi koordinátora (nikoliv direktora, jako je tomu nyní) svobodné spolupráce jednotlivých národních států na společných zájmech. Domnívám se, že občasné "pošťuchování" mezi státy není na škodu. Může to být naopak motivující - když se jedni chtějí tak nějak zdravě vytáhnout před druhými. A předvést svůj výkon na budování společné, smysluplné, nadnárodní věci. Stejně tak by ovšem koordinátor měl řešit přehnanou rivalitu a soupeření, společné zájmy naopak poškozující. Toto samozřejmě vyžaduje, aby v čele EU byli státníci a politici světového formátu, kteří by podporovali svobodu a svobodný princip spolupráce. A kteří by zároveň zadupali do země taková svinstva, jako je politická korektnost.
Naopak nevěřím v úspěch jakéhokoliv násilného poevropšťování, jaké dnes předvádějí politické elity EU. Hrají si na něco jako Rychlé šípy globálního světa. Jenže zatímco Rychlé šípy bylo sdružení založené na dobrovolnosti, tak nynější EU svobodu potlačuje (a chová se tak spíše jako Mažňák. Co je tím pomyslným ježkem v kleci, nechám, vážení čtenáři, raději na vás). Jenže každý tlak vyvolává také protitlak. Názornou ukázkou je proces schvalování (nebo spíš protlačování) povinných kvót na uprchlíky, který již stihl poměrně silně rozdělit Evropu. Už se mluví o zřízení jakéhosi minischengenu a dokonce se začínají ozývat hlasy pro pozastavení dotací pro tzv. „odmítající země“, což pravděpodobně povede k ještě větším rozkolům a snížení celkové důvěry v EU.
Vážení čtenáři, přeji vám pěkné prožití svátků vánočních, šťastný nový rok a dobré, ale opravdu dobré vedení EU.
