„Rozjíždím projekt X a zoufale sháním slušné a schopné lidi! “, psal dlouholetý kamarád Honza. Jiný známý si v tom udělal trochu statistiku: z lidí, kteří něco přislíbí, se jich za 14 dnů ozve asi tak 10% a zhruba 1% ...
... potom přijde s něčím reálně použitelným.
Co vlastně stojí za tak malou angažovaností lidí v Čechii, ať už se jedná v podstatě o cokoliv, kdy je třeba vykonat něco konkrétního? Něco víc než jen sesílání blahosklonných mouder z klávesnicového Olympu diskusních polobohů? Často slýcháme kouzelnou formulku: „Nemám čas“. Jenže čas je otázkou priorit. Takže, volně přeloženo, to znamená: „Mám jiné priority.“ A mezi těmito prioritami moc často nechybí právě ta klávesnicová, často i několikahodinová, poctivě vykonaná šichta, ať už na Facebooku či jiných sociálních sítích, blozích, zpravodajských serverech, … každému, co po jeho chuti dobré jest. Ti největší borcí to potom ještě dokážou prakticky libovolně kombinovat během pracovní doby v „normálním“ zaměstnání.
Jasně, hledáme prostě rozptýlení, trochu úniku a odpočinku od našich každodenních pracovních a leckdy i rodinných starostí. Střední a vyšší střední socioekonomická třída má již relativně dost peněz na to, vybrat si z ohromného množství různých druhů zábav a rozptýlení přesně podle svého gusta. A tak jezdíme kdekam (včetně vzdálenějších destinací, např. Srí Lanka nebo Maledivy), zkoušíme kdeco, např. bungee jumping nebo paragliding, kupujeme si kdeco, např. silné auto, které má styl, nový chytrý telefon s ještě více cool-funkcemi a brutální výdrží baterie, nebo zvířátka (aby potom některá z nich skončila v kontejneru, až nás přestanou bavit), konzumujeme kdeco, např. tvrdý alkohol, cigára a drogy, spíme s kdekým (bez komentáře :)). Ovšem, soudě alespoň dle vysoké rozvodovosti a téměř 3x vyšší spotřeby antidepresiv, než tomu bylo před 15-ti lety, nám to všechno asi moc pocitu štěstí a osobní pohody nepřináší. Dovolená, kde jsme byli minule, už není dostatečně atraktivní, nový chytrý mobil už není dostatečně cool, auto se okouká (stejně jako manželka). Po čase je to všechno takové nějaké nudné. Co můžeme mít snadno a rychle, to pro nás také snadno a rychle ztrácí hodnotu. A tak se honíme za ještě lepší dovolenou, za ještě větším adrenalinem, za ještě více zážitky, za … (čím vlastně?) až se dostaneme do stavu, kdy se již vlastně nebudeme moci mít lépe. Co přijde potom? Umřeme na celkovou znuděnost? Těžko říct, ale myslím, že vnitřní prázdnotu ryze konzumní zábavou dlouhodobě naplňovat nelze. Někdo si to uvědomí až na smrtelné posteli. A když se pak ohlídne za svým životem, nebývá příliš spokojen. A ani všechny prachy na celým světě mu ten čas už nevrátí – celý život se honil za … ani vlastně nevěděl čím. Trochu smutnej konec, že jo? Občas proto nezaškodí zastavit se, otočit se a trochu si prohlédnout svou minulost. A zeptat se sám sebe: opravdu tohle chci? Proč vlastně dělám to, co dělám? Co vlastně od života čekám?
Výše uvedený popis konzumenta jsem záměrně trochu přehnal. Mám však pocit, že pro některé lidi, a není jich úplně málo, je to poměrně výstižné - miliardářem snadno a rychle. Nevím jak vy, ale já osobně si nedovedu moc představit, že bych třeba jenom jeden měsíc vyloženě cíleně relaxoval, v tom obvyklém slova smyslu: povaloval se na pláži v luxusním letovisku, pojídal tamní pochoutky a chlastal archivní víno, přes den vyrážel na výlety a v noci do bordelů. Spíše naopak – můj život by se asi příliš nezměnil. Pravděpodobně bych dál dělal na tom, co mě baví a co mi přijde smysluplné a užitečné. Z podobného důvodu, jakési potřeby vnitřního naplnění, nemalý počet i VELMI bohatých lidí věnuje své peníze např. na charitativní účely a vůbec žije poměrně aktivně, např. Bill Gates. Zde se trochu zastavím: je totiž obrovský rozdíl mezi tím, když své peníze „jenom“ na něco věnujete, a tím, když skutečně přiložíte vlastní ruku ke společnému dílu (pokud tedy ta vaše ruka není kontraproduktivní). Když se ozářeni stolní lampou v pokročilé večerní hodině snažíte kombajnem svých znalostí, vědomostí a zkušeností vymlátit zrno řešeného problému, které najde své spotřebitele. Nikoliv proto, že musíte, ale proto, že chcete.
Možná, že někteří z vás také časem objeví, že i jiné činnosti, než je sledování Youtube videí, které mají rádi, se také dají velmi dobře skloubit s jejich všeobecnou smysluplností a prospěšností. A že nezřídka kdy to bývá i zábavné a vzrušující. No, minimálně stejně tak jako psaní komentářů do diskusních fór, z nichž valnou většinu stejně ostatní během 3-5 minut úspěšně zapomenou včetně vašeho jména. Zábava sama o sobě je sice fajn věc, ale teprve smysluplnost tomu přidává ten správný životní říz a touhu nepřestat i navzdory mnoha velkým překážkám a úskalím. No a pokud toto všechno děláte obklopeni těmi správnými lidmi, co víc si od života vlastně ještě přát?
Mějte se pěkně :)
